Zlato všedních dnů

Vykonala jsem po mnoha týdnech návštěvu. Zašla jsem za milou skvělou sousedkou zpěvačkou, potřebovaly jsme něco probrat. Jenom na chvilku. Takže dvě hodiny.

Je dva měsíce doma, stejně jako já. Obě máme tu možnost pracovat od domácího stolu. Ona k tomu, že zpívá, ještě výtvarničí, takže jen tak nesedí a nečeká, až povolí koncerty.

A víš, že jsem doma ráda? Jenže se to bojím říkat, protože mnoho lidí okolo si stěžuje, jak už potřebují všechno jako dřív. Tak si říkám, že bych byla trochu za pitomce, kdybych jim vykládala, jak si užívám, že se rýpu v hlíně na zahradě, čtu, chodím se psem na procházku a vůbec tak nějak dělám, co mi je příjemný. A vůbec mi nevadí, že mám přerostlý vlasy a oblíkám si jen moje milovaný domácí kalhoty a trika. 

Mám to stejně! Jenže já už to melduju nahlas, ať si kdo chce co chce myslí.

Byly jsme rády, že jsme si to vzájemně mohly povědět.

Můžeme si tenhle pocit dovolit, protože nešroubujeme na lince, nikdo nás nehoní na osmou do kanceláře a protože zatím v naší peněžence zbývá na jídlo i bydlení. (Chápeme, že je to v týhle době velkej luxus!)

A tak jsme chvíli klábosily, proč nám je vlastně v tomhle zpomaleném životě fajn.

Odpadlo věčné přesouvání z místa na místo. Každodenní parádění, nakupování, přemýšlení, co musím stihnout a nestihla jsem, stěžování si na pozici veverky v bubnu.

Najednou je na všechno čas.

Čas uklidit nejen skříně, ale i v hlavě.

Čas vařit jídla, který hážeme přes palubu, protože se zdají v tom kalupu moc složitá. Za poslední týdny jsme měly svíčkovou, rajskou, segedín, všechno s poctivým domácím knedlíkem, buchtičky s krémem, kynutý buchty, jarní závitky v pravý japonský placce (hrozná patlačka), lívance, kung pao, zadělávaný květák s vídeňskými knedlíčky... A většina večeří je teplých! Dokonce se těším a plánuju, co dobrýho uvařím další den. 

Čas povídat si třeba o písničkách a dělat si srandu. I z věcí, kterých se trochu bojíme. 

Čas zpívat si a smát se, až tečou slzy. 

Čas nechat na sobě ležet kocoura, jak dlouho chce on.

Čas číst a psát, co opravdu chci já.

Čas pověsit obraz, co jsem dostala už dávno a zůstal stočenej bez rámu ve skříni.

Čas zasadit kytky.

Čas pinkat si na zahradě míčem.

Čas přemýšlet o tom, co je pro mě v životě důležitý a co už fakt nechci.

Jo, moc se těším, až si zase, dá-li pánbůh a budeme živí a zdraví, dáme kafe do kelímku, sedneme si u Vltavy a budeme koukat na hladinu a Hradčany, až si půjčíme šlapadlo a sluníčko nám bude svítit na celej obličej, nejen na čelo, až se přejíme v restauraci k prasknutí, až půjdeme do kina, až si užijeme luxusní hotelový wellness, který jsem dostala k Vánocům, až pojedeme s mými dobrými vílami do lázní, jak jsme si slíbily, a s dcerou do Amsterdamu, kam bychom už dlouho moc rády.

Na to všechno se moc těším. A možná ještě víc díky tomu času, který jsme teď dostali.

Pandemie pomíchala dny.

Ukázala, jak důležitý a krásný jsou ty všední. Ty, co v nich dělám všechny ty obyčejný věci, který dokážou obyčejnou spokojenost povýšit na nejsladší emoci. A který jsou zároveň rámem pro dny sváteční. Zlatým rámem.

 I pro jedno takový nevšední pokecání ve všední den.

Fotka od StockSnap z Pixabay