Dávej pozor na to, co si přeješ

Dávej pozor na to, co si přeješ. Tuhle nevinnou větu znám už docela dlouho.

Ještě před několika týdny, jsme se nad ní uculovaly s Jituškou a Říčou, to jsou mé kamarádky, dobré až nejlepší víly, o kterých bude nejspíš ještě řeč, když jsme si vyprávěly o mužích. Dostala jsem záchvat smíchu, pravda, před tím už jsem v sobě měla nějaké to prosecco, když jsem líčila, jak jsem si HO přála, ale nedefinovala jsem přesně, ten ON přišel, ale byl o kousek vedle než původní přání, ale pak se vlastně ukázalo, že to vůbec není vedle, že je to správně... No jo, holka, ale tos měla přesně vypsat, míry, váhy, barva bundy, počet vlasů, se nediv, takhle blbá objednávka, to je jako by sis šla pro auto a řekla "s kolama", plácala mě po zádech Říča. S přibývajícím vínem se množily i další varianty blbě zadaných úkolů pro univerzum a u všech nám tekly slzy. Takhle jsme se řehtaly naposledy, když jsme si na vysoký na koleji z nudy nasazovaly na oči kroužky na záclony. Jestli najdu fotku, připnu jí sem. Pravděpodobně vám nebude vůbec připadat vtipná a já to pochopím.

 Na stejnou větu si vzpomenu i v souvislosti s jednou statečnou dámou s velkým srdcem, mnoha dětmi a věčným hlukem v domácnosti. To ale vůbec k smíchu není. Vyprávěla mi, jak si přála, aby byl aspoň chvíli doma klid. Nastal ten, který nikdo nikdy nechtěl, dcera jejího manžela jednoho dne nepřišla domů, nasedla do špatného auta... Nesprávná definice z druhé strany spektra.

Do třetice mi ji připomněl docela nedávno ve svém statusu na Facebooku Ruda Havlík. Psal o tom, co se děje dnes, a jak si spousta lidí před tím, než se Mrňavec začal rozlézat po světě, připadali ulítání, schvácení, znechucení a že by radši než cesty do práce, podnikali výlety do sebe samých, do svého nitra a kamsi do všehomíra pro nějaké to duchovní poznání, které kolektivním nasazením ze světa mistrně už desítky let pudí.

Tumáš, je to tu. Jenže znovu tak, jak nikdo nechtěl.

I já takhle brblala, že jsem věčně na cestách, každý den dvě a půl hodiny v MHD, no fuj, a nestíhám, furt sepisuju něco, o čem nic nevím a vůbec, no kdy já viděla naposledy rozkvést hyacint, přečetla knížku a líbala se v parku? Ha?

Tak teď na to tedy opravdu čas mám.

Vtip je v tom, že jsem ho měla i před tím. Na kytku jsem si holt mohla trpělivě počkat do měsíce, kdy přirozeně kvete, a mezi tím obdivovat jiný, číst jsem mohla do aleluja, kdybych neusínala s Facebookem v ruce, a k líbání bych taky nejspíš někoho přesvědčila. Minimálně strom.

Jenže hohó, pořád jsem si pro sebe skučela a neviděla, že se to všechno dá dělat najednou, pokud má člověk aspoň trochu fištróna a vytře si z očí mázdru, co mu tam nalepila moderní doba neustále drmolící mantru výkonu.

Jo, tak teď to všechno můžu dělat, bude-li mi dáno, a ještě milion (domácích) věcí k tomu, třeba navlíkat korálky, třídit v knihovně knížky podle abecedy a barev, předčítat nahlas ze starých magazínů, vytahovat ze smetáku chlupy, obkreslovat Monu Lisu, sledovat v televizi kanál, kde prodávají drahokamy (i na to možná dojde po pár měsících karantény). Nabízí se toho zkrátka hodně, až na to líbání, tedy když se nespokojím se stromy a neobejmu na zahradě hrušku.

Dostala jsem to, co jsem chtěla. Jinak. Možná i vy jste dostali. Nebo ne. Ale jedeme v tom všichni. 

Takže už jenom správný přání, jo? A vděk, že se ty laskavý plní! 

Poděkování tam, kde vědí, jak svět dobře funguje. 

Od srdce ze srdce.