Umět se znovu těšit

Hodně mě rozčílil příspěvek novinářky Jany Ciglerové na Facebooku (i ona se rozčilovala). Fotka, na které jsou davy lidí, co korzují a jezdí na kole podél Vltavy, byla totiž sobota a opravdu krásné počasí.

Co si myslí, vztekala jsem se. Copak pro ně neplatí současná omezení?! Nezodpovědní sobci! K jednomu z komentářů jsem připsala, že to jsou lidé, kteří nejsou schopní odpustit si svoje užívání a že je to smutný.

Tahle fotka a můj vlastní vztek mě vrátily o několik let zpátky a já jsem možná trochu pochopila, proč tam byli. Pochopila, neomlouvám.

Před pár lety jsem se dostala do situace, kdy bylo v mém životě najednou všechno jinak. Zaběhlé stereotypy, vlastní pohodlnost, běžné radosti, na které jsem byla zvyklá, prostě existence zasazená do pevných a příjemných kolejí, byly pryč, nebo se viklaly na polámaných základech. Postupně jsem musela převrátit a nahlídnout z jiných úhlů spoustu věcí. Nebylo to vůbec rychlé, nebyla to otázka jedné změny, jednoho řešení. Jako v počítačové hře, zachraň princeznu, musíte vstoupit do mnoha místností a ven vás to pustí, až když splníte úkol.

Nejdřív jsem dělala, že jsou to jen takové vlnky, že se všechno zvládne a brzy bude zase dobře. Houby s voctem. Bylo to horší.

Tak jsem šla do všeho silou, křikem, vrčením. Chtěla jsem problém narvat do krabice, pak s ní zahrkat a vytáhnout všechno zase pěkně poskládané jako dřív. Nebyla jsem schopná vidět, že jsem jako pes na řetězu, co se snaží kousnout do něčeho, k čemu jeho úvazek ani náhodou nedosáhne.

Pak jsem se hroutila, brečela, stěžovala si, dojímala se a vylévala vztek na druhých, kdo byl po ruce, na tom leželo kus viny.

Tohle všechno netrvalo dny ani týdny, bylo to mnohem delší. Pořád jsem se ale snažila zachovávat něco ze svého zajetého života. Asi jako když kydáte v kravíně hnůj a celá špinavá, rozcuchaná, zpocená, s ulámanými nehty a nevonící si na sebe ke gumákám a potrhaným rukavicím natáhnete večerní róbu.

Nevím, kdy přesně nastal zlom, ta chvíle, ve které přišla myšlenka, že tohle všechno je špatně. Že se jen snažím usadit díl stavebnice Merkur do fungl nového Lega.

Ne trochu, ne jen tak po povrchu, kosmeticky, musela jsem spoustu věcí změnit opravdově. Látat jsem přestala i některé svoje názory a představy léta hluboko zasuté uvnitř sebe samé.

Teprve pak jsem se nadechla, přestala křičet a skuhrat (nebo aspoň ne tak často) a začala jednat.

Dnes ráno, pár hodin na to, co jsem viděla fotku z Tróje, mě napadlo, že to teď možná mám, co se týče virového domácího vězení a různých omezení, snazší. Tuším, které fáze přijímání životního veletoče můžou nastat. A že, pokud nezasáhne nemoc a dá-li pánbůh zůstaneme zdraví a živí, dají se nejen vydržet, ale něco užitečného z nich pobrat. Všechny ty změny totiž učí znovu se těšit a vážit si radosti. Skrze to, že se ji naučíme odkládat.

Ti lidé z Tróje jsou ve fázi jedna. Proti mě mají ale jednu obrovskou nevýhodu, hraje proti nim čas a skutečnost, že v tom nejedou sami.

Moc bych si přála, aby ty další etapy přeskočili a už teď se uměli nadechnout a začali jednat.

P.S. Česko je země lesů, ve kterých nemusíte za den potkat ani nohu.