Pravidla se mění

Pamatujete si na slovo bezprecedentní? Nesnášela jsem ho. Objevilo se po teroristických útocích 11. září 2001. Někdo jako první řekl, že to byl bezprecedentní akt násilí a pak už bylo bezprecedentní všechno. I když zdražili o korunu benzín. Tehdy mnozí říkali, že svět už nebude nikdy jako dřív. Chápáno hluboce filozoficky, měli pravdu, každá další vteřina není jako ta předešlá. Ale jinak ne. Svět se vrátil do starých kolejí. Jen v tom, co ho činí zlým, snad ještě víc přidal. Nejen na válečných a teroristických polích. Blbě se chováme k životnímu prostředí, ke zvířatům, k sobě. Jakoby zmizelo to nahoře a zůstalo jen to dole.

Lidská nepokora začala vadit i lidem samotným. Některým. Ortodoxní veganství, zuřivý boj za klima, ženy omlouvající se mužům s věnečky na hlavě. Z extrému do extrému.

Ozývají se hlasy, že řádění parazita je trest. To bych si nikdy nedovolila říct! Jak píšu v úvodu svých stránek, mému vědomí je dovoleno vidět jen odlesky, co my víme o božím plánu? Proto jsou takové soudy pro mě přinejmenším pošetilé. Co si ale dovolím tvrdit je, že se mění pravidla. A kdybych to slovo tolik neměla ráda, dodala bych, že bezprecedentně.

Už několik měsíců mám pocit, že je něco jinak. Myslela jsem si, že se to stalo jen mně. Jako by mi v srdci a hlavě řádila bouřka, všechno tam lítalo, svištělo, vířilo, až to pomalu začalo konečně klesat dolů, jenže s jiným zasedacím pořádkem. To mé JINAK se teď spojilo s JINAK, co je všude kolem. Jako když najdete klíč do zámku. Cvak a je v něm, jen ještě nevíte, jestli s ním půjde otočit. Protože to se někdy stává, klíč padne, ale v zámku jen trčí. 

Všimla jsem si, že hodně lidí nechce o jiných pravidlech nic slyšet. Doufají, že se všechno přežene a ať to vypadá jakkoli hrůzostrašně, zase si to sedne na vyhřátá a desítkami let odzkoušená místa. Klíč, co se v zámku znovu otočí, odemkne, zamkne, odemkne, zamkne. Možná mají pravdu. Já si to ale skrze optiku své osobní bouře nemyslím.

Neochotu přijmout skutečnost, že se život možná mění, pozoruju na zdánlivě obyčejných a běžných věcech.

Tatínkové se bouří, že chtějí být u porodu. Porodnice je k nim teď nechtějí pustit a mají k tomu vážný důvod. Jakkoli je to bolestné a smutné, jde o život. O život dítěte, matky a dalších dětí a matek a vlastně všech lidí, kteří tu být musí. Tátové křičí, máme na to právo! Jistě, jsme zvyklí mít práva a je to moc dobře. Ne vždy nám ale dochází, že každé právo je vyvážené povinností, i to je demokracie. V tomhle případě povinností chránit životy na úkor vlastní představ, snů, zážitků a vroucích přání.

Četla jsem na Facebooku povzdech nastávajícího otce, že prý neví, jak to jeho žena bez něj zvládne a že ji nemůže nechat samotnou. Chápu, jak já vás, pane, chápu, bez špetky ironie, ale nebojte, zvládne to. Jako to musely zvládnout ženy, jejichž muži byli ve válce, například. Protože my v ní jsme taky, i když se nepřítel maskuje neviditelností. 

Asi nejsem ten dobrý příklad, v představách ještě daleko před těhotenstvím jsem u porodu otce svého dítěte nechtěla. Když jsem otěhotněla, změnila jsem názor, připadalo mi fér a navíc, všichni to tak dělali. Tak jsem kývla a možná ho i trochu přesvědčovala, aby tam byl. Když přišla ta chvíle, v bolestech jsem ho několikrát poslala do hajzlu a ještě dál a nakonec skončila narychlo odvezená na operační sál. V tu chvíli jsme věděla, že musím, ač to zní jakkoli divně, hlavně být se svým tělem a s dítětem, které je uvnitř, abychom to zvládly. Na nic okolo nebyl čas. 

Dalším příkladem jsou školy. Rodiče šílí a stěžují si, jak musí s dětmi dělat úkoly a co jim toho nakládají. Musím se usmívat, před několika týdny mi Ivo Šmoldas, jehož žena je učitelka a který dětem neřekne jinak než spratci, líčil, jak jsou pedagogové bezmocní proti úporným rodičům, kteří škole neustále něco vyčítají a piklí se proti ní s vlastními dětmi. Jo, učitelé pořád něco musí, hlavně držet hubu, říkal. Ale když máme tu demokracii, měla by mít i škola právo říct, nejdřív si toho svýho spratka vychovejte a my vám ho pak budeme učit. A když se vám to nepovede, tak si ho učte sami. To byste viděla, jak by rodiče zkrotli, kdyby měli denně ty svoje nevychovance vzdělávat, smál se.

A je to tady. Nediskutuju o tom, že by žák i rodič měl chovat školu v úctě, to je zřejmé. Jenže když chce někdo přijímat úctu, měl by být, krásné slovo to je, úctyhodný, úcty-hodný. Co si myslet o učitelích, kteří jedou ve starých kolejích, hlavně se naučte nazpaměť tohle a tohle, vyplňte tohle a tohle, vystříhejte tohle a tohle, nakreslete tohle a tohle a nejlíp hned, nejpozději přes víkend. Jasně, že mají osnovy, jasně, že jsou zvyklí je naplňovat, ale co si takhle s dětmi nejdřív promluvit, jak celou situaci vnímají, jestli se nebojí, co doma s rodiči dělají, povzbudit je a osnovy prostě hodit chvíli za hlavu? Však ono neubude. Jedna osvícená učitelka vyjádřila názor, že bude teď v zemědělství potřeba každá ruka a co kdyby tedy s dětmi, když už se to takhle sesypalo, chodila spíš pomáhat tam, až se zase budou smět sdružovat. To bylo křiku, že si to představuje jak Hurvínek válku. Zase ta pravidla.

Při starém pokračuje i věčné nadávání, co kdo měl udělat, co neudělal, co kdo pokazil, co kdo támhleto a tamto... Je správné ukazovat a nazývat věci pravými jmény. Jenže, prosím, až pak. Až to, dá-li bůh, přežijeme, bude, doufejme, času habaděj. Teď řešíme život a neživot, ne povýšenou vrchnost a její nablbé tupé kampaně. Ta musí počkat.

A to nemluvím o lidech, kteří navzdory zákazu otevřeli pro své štamgasty hospodu, prchají z uzavřených oblastí nebo se radovali, že se stihli z Itálie vrátit třicet minut před vyhlášením karantény. Třicet minut mezi životem a smrtí.

Nevím, kdy pandemie skončí a jen vzdáleně tuším, co to udělá s ekonomikou, bude to hodně opravdu hodně zlé. Ale čím jsem si za sebe jistá, že pravidla dalšího lidského fungování budou jiná. Víc než paragrafy, osnovy a kdo ví jaká lejstra, je bude určovat srdce.

Ta změna je nadějí pro všechny, kdo přežijí.