Pozorovat světlušky

Na citáty moc nejsem. Nesdílím je na sociálních ani jiných sítích a v knížkách nepodtrhávám. Některé ve mně ale uvízly. Jako ten od princezny Diany. Že se máme řídit srdcem. Nevím, jestli to takhle řekla, a nevím, jestli to byla vůbec ona, ale to je fuk, hlavní je obsah. Jo, myslím si to taky.

Před několika lety jsem se musela rozhodnout. Rozum nebo srdce?

Rozum radil a věděl. Dával logická řešení s výsledky, které se zdály v dohlednu.

Srdce bilo v rytmu: můžu ti dát jen víru, rozumné záruky nečekej.

Rozum by mně tehdy pomohl s náloží, pod kterou jsem krapet padala na hubu. Snímal odpovědnost, jako když nemůžete dostat lepivé těsto z prstů, přijde někdo s čistýma rukama a udělá to za vás. Ale cesta s ním bolela. Bolela u srdce.

Zvolila jsem srdce. Spoléhám na tebe, vyber trasu. Stála jsem v lese, neznala ani strom, žádná navigace, žádná mapa, ani ten lišejník na kůře, a slunce už vůbec. Na cestu svítilo, co bydlí v naprosté tmě. Jenže když jsem zavřela oči, tmu jsem neviděla, naopak. Tam vevnitř poletovaly světlušky. Mravenčí práce pochytat je a zavřít do lucerny. Jediná možná. A tak je od té doby pozoruju a nechávám se vést.

Měla jsem při rozhodování malinkou výhodu. Roky před tím mě napojili na přístroj a řekli, když ti bude u srdce dobře, uvidíš tady na tom monitoru všechno zelené.

Tak jak to, že je to pořád červené?

Protože se bojíš, trápíš, myslíš na špatné a smutné. Zkus přeladit na radost.

Šlo to ztuha, ale občas se zelená objevila.

Pozorovat zelenočerveně vlastní srdce ukáže jeho sílu. Možná i proto jsem o pár let později příliš neváhala.

Proč to všechno píšu? I teď je doba nelehká. A chtělo by se říct, že rozum je to jediné, na co se můžeme spolehnout. Nic proti němu nemám! Jenže už vím, že potřebuje, aby mu někdo svítil na cestu.