O vtipech a výhrách

Mám ráda vtip, který zazněl ve filmu Jíst, meditovat, milovat. Nevím, jestli si ho pamatuju úplně správně, ale zněl nějak takhle: Muž chodí prosit pánaboha, aby vyhrál v loterii. Když takhle žadoní už dlouho, ozve se z nebes: No tak dobře. Kup si ale, prosímtě, aspoň los.

Znám to, taky si říkám, jak by to i ono bylo pěkný. Sedím doma na gauči, projíždím sociální sítě, koukám na romantický filmy a v hlavě mi běží příběh, který bych chtěla číst nebo se na něj dívat. Nic jednoduššího než vzít tužku a začít psát. Třeba. Jenže nic. Furt civím.

Nesnáším dny, který proflákám! Lépe řečeno, když si řeknu, že budu celej den žít v županu s popcornem u filmů nebo knížek, nevadí mi to. Nejhorší jsou takový ty odhodlaný. Vím, že je přede mnou spousta práce a ráno jsem přesvědčená, že ji stihnu a budu na sebe pyšná. Jenže ouha, začne se to sypat, zadrhne se jedno, zadrhne se druhý a pak se lavina úkolů promění v nezvladatelný rozpracovaný bordel. No fuj. Připadám si jako postava z jiného filmu, Smrt jí sluší. Když jí opustí milý, lehne si k televizi, žere, jinak se to říct nedá, přepíná a blbne.

Myslím, že pánbůh se přesně na tohle občas už nemůže dívat. Když moc hniju a stěžuju si, takhle už néé, bléé, dostanu facku. Neskuhrej a konej.

Karanténa začala roztáčet všelijaký myšlenky. Jenže já už nechci pánaboha štvát! Aspoň v tomhle, protože co já vím, čím vším ho rozčiluju a co pro mě chystá.

Tak jsem si koupila los. S malou poznámkou v rohu, výhru nutno odpracovat.

Fotka od Yuri_B z Pixabay