O psaní

Pobyt doma svádí k ledasčemu, třeba začíst se do svých starých textů. To by asi člověk neměl dělat... že se červená, můžou totiž vidět sousedi.

U některých si říkám, ale jo, dobrý, dostalas zadání, napsalas, u pár jsem si povzdechla, že jsem to měla v hlavě srovnaný víc než teď, no a další bych nejradši zmačkala a zahodila.

Ale kdepak! Žádný zahazování, to by bylo zbabělý a pokrytecký. Proč se někdy nepodívat vlastní minulé pravdě do očí.

Zjistila jsem, že nejhorší jsou ty, do kterých se promítla moje momentální hysterie, naštvanost a ublíženost. Třeba o tom, že by měl sex nebýt a o vztazích a různých podrazech v nich. Tak do toho bych se dnes fakt už nepouštěla! Svatá prostoto, to mě tehdy muselo něco opravdu hnout žlučí. A nadhled v háji.

Ze všeho nejpitomější mi připadají řádky soudící, tohle správný je a tohle zase ne. Snad mě omlouvá, i když na to moc nesázím, mladší věk. Aspoň že jsem se už naučila používat slova "pro mě". Pro mě správný, pro mě špatný.

Konec rýpání ve vlastních ranách nezahojených nebo sotva pokrytých strupy. Dívat se na to, co jsem napsala, má i jednu milou stránku. Zjistíte, že některé věci se ve vašem životě nemění. Konstanty, na které je spoleh. Třeba

že děti jsou v životě nejvíc a rodina vůbec

že Václav Havel zůstává jediným prezidentem, kterého jsem si vážila, mlha před ním mlha za ním, autorita nepřekonaná a milovaná

že je hnusný trápit zvířata

že každej má právo vybrat si svou cestu

že láska je nezbytná a má spoustu podob

že co je podstatný, zůstává.

A když už jsem u psaní, právě teď jsem v ruce načmárala - jinak se o mým rukopisu mluvit nedá - čtyři strany neznámému pánovi do domova seniorů.

Třeba se taky připojte na Facebooku #laskavydopis. Myslím, že nad takovým psaním pochybybovat nebudete.