Nebojte se zeptat

Občas slyším: co mám dělat, ať mi někdo poradí. Tápání ve vztazích, v práci, v životě. Radilů bývá spousta, rádce, kterého by stálo za to poslouchat, obvykle chybí.

Napíšu teď něco, co někoho možná přinutí přiložit ukazováček na vlastní čelo a zaťukat, nebo ho rozesměju, případně budu zařazena do kategorie bláznivá ezo žena. Všechno beru. A píšu. Protože se možná najde i někdo, komu se to bude hodit.

Bylo mi v životě i hodně blbě. Myslím na duši. A to tak, že jsem ležela doma na gauči a zdálo se mi, že svět je jinde. Pamatuju si na tu chvíli, jako by to bylo teď. Střídavě jsem koukala do stropu a upadala do zvláštního spánku, takové to spaní nespaní. Zdálo se mi, že stojím v kostele u nádoby se svěcenou vodou, namáčím do ní prsty a pak nevím, jak dál, neumím se pokřižovat. Jakoby se mnou někdo zacloumal, probudila jsem se s vytřeštěnýma očima a vyprávěla sen muži, co byl tehdy se mnou. Řekl mi, že je to špatné znamení, že jsem neznaboh. Vyděsil mě, ale něco mi zároveń šeptalo, ale houby, tak se to prostě nauč! Jo, od tý doby umím Otčenáš. Ale pánbůh promine, to hlavní mi došlo až za pár měsíců. Že na všechno nestačím, že jsou věci, který musím poslat někam nahoru, odevzdat a jediný, co můžu, poprosit, ať se dějí, jak mají. Což ony nejspíš dělají i bez té prosby.

Nevím, jestli se vyjádřím srozumitelně, ale připadá mi, že prosby mají tendenci nebýt zneužívány. Neprosím o nové auto, lepší gauč nebo modrou oblohu na dovolené. To mě ani nenapadne. Za to mě napadlo poprosit, když jsem nevěděla, pár měsíců po snu, už vůbec kudy kam. Poprosit, ať se stane něco, co mi dá sílu zase normálně fungovat. Napsala jsem svou první knížku.

O dalších pár let později jsem se ocitla mezi dvěma muži. K oběma mám velmi silný a velmi speciální vztah. Zvláštní dramatická noc, po které jsem měla v hlavě binec jako na dvoře socialistického JZD. A co já s tím, máchla jsem bezradně rukama směrem ke hvězdám, které tehdy hodně svítily. A ještě utrousila neuctivě, no, vy mi asi neporadíte!

Druhý den jsem odpoledne odpočívala (zase na gauči) a zapnula televizi, potřebovala jsem do hlavy vpustit jiný, cizí program. Jenže film, co dávali, byl přesně o tom, kvůli čemu jsem spílala hvězdám. Žena mezi dvěma muži, k oběma měla velmi silný a velmi speciální vztah. Co na tom, že se odehrával o několik století zpátky. Jakoby mi někdo poslal návod a zašermoval mi s ním před nosem: hele, víme, že je nečteš, ale u tohohle udělej laskavě výjimku. Ptala ses, dostalas.

Nevím, kdy a bude-li mi v životě ještě dáno prosit. Nepíšu to proto, že teď sedím s hlavou v dlaních a kvílím, co dál. Vlastně je impuls k tomuhle blogu docela legrační. Projížděla jsem televizní program, jestli nebudou dávat večer nějaký dobrý film a vyskočila na mě fotka Christiana Balea. On v tom příběhu od hvězd totiž hrál.

A vlastně možná i to je znamení.

Fotka od Ulrike Leone z Pixabay