Luxus snění

Spousta lidí teď říká, co máme dělat, nudíme se. Vzkazuju jim: sněte. Nic to nestojí a můžete to provádět úplně všude. Snad jen při jízdě autem nebo řezání na cirkulárce nedoporučuju.

Když jsem byla malá, snila jsem pořád. Nejdřív o tom, že mám loď jako Viking Vike a umím bojovat stejně dobře jako velkej chlap. Nechápu, že ze mě vyrostl kovaný pacifista. Pak jsem byla nějakou egyptskou princeznou v tajemných zahradách. To jsem zrovna četla Sedmičku pionýrů, kterou jsem si kupovala kvůli Asterixovi, co vycházel na poslední straně. Ve svých snech jsem měla s kamarády klubovnu jako Děti z Bullerbynu a nekonečně času pro objevy všeho druhu. Snila jsem taky o tom, že mám vlasy do pasu, psa a džíny s copánky.

Pak přišlo dlouhé období snění o lásce. Spřádala jsem příběhy, že by se ode mě Rosamunde Pilcher mohla učit. Nejdřív o mužích vzdálených. Třeba o sjezdaři Ingemaru Stenmarkovi. Vystřihávala jsem ho ze všech časopisů, kde se objevil. Dodnes o něm neřeknu křivé slovo, i když objížděl branky v půlmetrové vzdálenosti a nosil příšernou čepici, takzvaného kohouta. To jediné mu možná zazlívám, já měla po jeho vzoru několik takových taky. Na důkaz přikládám fotku. Pak jsem obdivovala rytíře z televizního filmu, byla zamilovaná do Maria ze seriálu o starém markýzovi, mladé šlechtičně a ještě mladším Mariovi a chtěla jsem, aby se do mě někdo zamiloval jako Richard Burton do Liz Taylor v Kleopatře a díval se na mě jako Vladimír Ráž na Alenu Vránovu v Pyšné princezně.

Následovala éra snění o mužích blízkých a ještě bližších. Na dotyčného jsem se někde zahleděla, ve škole, autobuse, na hřišti, u vleku, prostě tam, kde zrovna nějaký vhodný byl, pak si snila, co bude. Většinou nebylo vůbec nic.

Zvláštní, že když NĚCO být začalo, snění ustávalo. Snad abych nezakřikla realitu. Ta mě stejně nakonec převálcovala. Místo abych lehala do postele s hlavou v oblacích, nebo aspoň mírně nad polštářem, škrtala jsem v ní a přesouvala na další dny úkoly typu odvézt auto na technickou, zavolat k zubaři, koupit barvu na pergolu, dopsat článek o hypotékách. Do toho jsem stihla pořešit spor mezi kolegyní Kropáčkovou a Břidličnou (pravá jména neprozradím) o náplně do sešívačky a ukradenou knihu z redakční skříně. A doufala, že když už vědomé snění stojí za houby, o něčem pěkném se mi bude aspoň zdát. Zdálo se mi, že nemůžu najít WC, když už ho najdu je obsazené nebo stojí na náměstí, že mám těsně před státnicemi a nevím, z čeho je budu dělat nebo, že chci utíkat, ale nejde to. Noční můry se mi popisovat nechce.

Střih.

Začínám znovu snít. Čas se zpomalil. Vymetám z hlavy povinnosti, co žádnými povinnostmi nejsou a pouštím tam svoje představy. Jako když z lesa vyženete hulákající turisty, co všude pohazují papíry od tatranek, zůstane ticho a začnou vylézat víly a elfové.

Sním o tom, že dá-li pánbůh, vyjdu do kopců. Dorazím k dřevěné chalupě, co bude vevniř útulná, s pořádnými kamny a starým ušákem, otevřu všechna okna a ušák možná vystrkám na zápraží, když bude pěkně. Svařím si červené víno, nebo si ho naliju jen tak, opřu nohy o zábradlí, budu poslouchat ptáky a stromy. A když tam se mnou někdo bude, tak i jeho.

A budu snít. O tom, že jdu vzhůru do kopců.