Když ztichne nebe

Poslouchat řeči o tom, jak si lidstvo pandemii zaloužilo, je někdy příjemné. Zvráceně příjemně. Aspoň že víme, za co to máme a my jsme to přeci říkali, že to takhle nemůže jít donekonečna! (Ale nic nedělali.)

Zní to všechno o zničené Zemi na první poslech hodně logicky. Na ten druhý se vtírá otázka, za co dostávali lidi v minulých staletích morové rány? O devastaci planety tehdy nemohla být řeč.

Úvahy proč a zač bych nechala pánubohu, on jediný, ať ho už ho nazýváte jakkoli, ví, jak to všechno je.

Nechci tady lamentovat, co děláme blbě, nechci se pouštět do filozofických, ekologických, mravních a jiných disputací (i když se tomu asi úplně nevyhnu). Chci psát hlavně o tom, co vidím, co slyším, na co si můžu sáhnout.

Skoro nic teď nelítá. Žádný burácení, žádný čáry na nebi, nic. Klid. V tomhle si asi Země fakt vydechla.

S hrůzou jsem před pár lety zjistila, co mi to vlastně každou vteřinu rejdí nad hlavou. To když se syn mého muže vracel z výletu z Izraele a my sledovali v nějaké počítačové aplikaci jeho letadlo.

Co jsou ty malý letadýlka? Ptala jsem se poměrně naivně.

No to jsou všechna letadla ve vzduchu!

Bylo jich tam víc než příslovečných mraků. Mrňavé piktogramy slité do jednoho plácance se posunovaly hned sem, hned tam. Vsuvka: Je mi občas trochu k smíchu, když slyším, jak někteří vyprávějí o udržitelnosti, jak třídí, kupují mouku do látkového pytlíku, nutí ve vinohradském činžáku dělat žížaly kompost a pak šup, zaletí si párkrát do roka zameditovat do indického ašrámu, najít vnitřní rovnováhu na Bali a nakoupit do Londýna. Pozor, ani jedno neodsuzuju! Jen spolu mi to jaksi neladí. První odpustkem druhého.

Když jsme pak vezli partnerova syna z letiště, nasoukala se nám do auta jeho kamarádka. Mladá, svěží, sebevědomá slečna dvacet plus. I přesto, že jsem kvůli ní musela celou cestu držet na klíně svoji už docela odrostlou dceru, a měla stehna placatá jako náhorní plošiny, nevzdala jsem se společenské konverzace. Když jsem se zeptala, kam se chystá příště, vybafla, že rozhodně ne do Evropy, protože tady je obrovská nuda a vůbec nic zajímavýho. Snažila jsem se chabě namítnout, že třeba Francie je krásná.

Francie? Protáhla svůj čumák, který mi začal připadat hodně zvednutý.

No, třeba Provence musí být krásná! Tam jsem vždycky chtěla. Zakuňkala jsem.

Podívala se na mě jako na ubožačku, kterou je třeba pohladit ve zdravotních rukavicích po hlavě a hodit hrst drobných na skývu chleba.

Dozvěděla jsem se, že ona létá jedině do Asie a nově Jižní Ameriky, i severní Ameriku ještě snese a Afrika je taky potenciálně zajímavá. Protože jedině tam se dá zažít to správný dobordružství.

Už jsem ani nehlesla a začala si naplno užívat nově nabitého tvaru svých nohou.

Dcera mi občas vyčítá, že tu dívčinu pomlouvám, protože sama nelítám a závidím. Kyselý hrozny, matko.

Možná má pravdu, co já vím. Ale minimálně mě vyprávění slečny i dceřino laskavé upozornění, donutilo zamyslet nad svými (ne)létacími sny a skutky.

Byla jsem, co se týče cestování, vždycky trochu při zdi. Když se v roce 1989 otevřely hranice, spousta mých známých i neznámých vyjížděla s obrovským haló na západ, do Ameriky, do Anglie, do Itálie, studovat, trhat jablka, dělat uklízečky, nebo jen tak jezdit sem tam. Jasně! Konečně se mohlo! Jako když křečka pustíte z klece. Jenže já byla spíš morče, tomu otevřete dvířka, nic, vyndáte ho před klec nic, posunete kousek dál, aby se prošlo, nic. Když se přestanete dívat, vezme čáru zpátky do svého obydlí a je mu dokonce jedno, že při tom musí překonat docela velký překážky. Mí rodiče mě tehdy vytáhli na poznávací zájezdy do Itálie, Švýcarska, Francie a kamarádka Jituška snad ještě v listopadu 89 do Vídně. Díky jim! Jinak bych se tehdy asi navždy znemožnila. Ne že by mi to úplně vadilo. 

Moje další přeshraniční cestování se v pozdějších letech ustálilo do zemí, kam můžu dojet autem nebo vlakem, Rakousko, Chorvatsko, Itálie, Polsko, Německo. A ordinovala jsem si je opatrně po jednotlivých kapkách, abych se mohla pokaždé těšit na hory, moře, galerie a spoustu dobrýho jídla.

Co se mi ale zatím nepřejedlo, ani když jsem si dopřávala velká sousta, jsou Čechy a Morava. A Slovensko taky, protože ho pořád beru jako jednu zemi.

Miluju to tady.

Miluju Krkonoše, kam jsem každý rok jezdila odmala na týden v zimě a pak i v létě.

Miluju Orlické hory, místo mých velkých lásek.

Miluju Šumavu, vždycky mě fascinovala její tajemnost.

Miluju probudit se v pokoji nad vinným sklípkem přímo uprostřed jihomoravských vinic.

Miluju procházet se večer po starém Znojmě a zapadnout do vinného baru na skleničku.

Miluju Telč, Dačice, Slavonice a Český Krumlov. Taky Mariánské Lázně, Karlovy Vary a Beskydy a Jeseníky.

Miluju Prahu, projít se v osm ráno po Karlově mostě je čistá krása.

Je tu tolik nádherných míst, že na ně jeden život nestačí.

Moc přeju všem, až se znovu otevřou hranice, aby mohli jet nebo letět na ta svá zamilovaná a aby si je ordinovali jako kapky z nejvzácnějších. Protože to, co jsou pro jednoho zdejší hory nebo moře u Splitu, je pro druhé Thajsko či Island.

Vzduch se vyčistí, i hlava bude, věřím, jasnější.

A třeba se do ní vejdou i místa, která nám doteď připadala nezajímavá.