Jste krásné a jiné

Jedna moc milá žena mně napsala, že je moje dcera krásná a jiná. A mě napadlo, jak moc důležitá v souvislosti s našimi dětmi jsou právě tahle dvě slova. Měli bychom jim říkat, že jsou krásné a měli bychom respektovat, že jsou jiné. To je to nejlepší, co jim do života můžeme dát.

Nikdy jsem si neřekla o zvýšení platu. Dokonce se neumím hlásit o své peníze, které mi někdo dluží. Možná jen tak špitnu, napíšu mail a většinou ani to ne.

Moc mi nejde věřit mužům, a přitom bych tak moc chtěla. Neumím si představit, že by se do mě někdo doopravdy zamiloval takovou tou láskou z velkých příběhů. A kdyby se to náhodou stalo, moje myšlenky mě přesvědčí, že to byl omyl, nebo že je to jen na chvíli, než mě vystřídá někdo lepší.

Nedůvěřuju sobě. Že to, co napíšu, bude někdo číst, že to bude lidi bavit, že to bude mít úspěch a tím úspěchem myslím, že někoho rozesměju, rozpláču, sejmu z něj břemeno nebo přinutím se zamyslet.

Celý život si myslím, že některé části mého těla jsou tak příšerné, že by měly být trvale opatřeny nějakým futrálem. Aby nebyly vůbec vidět.

Neustále se bojím, že někoho zanedbávám. Že jsem nezavolala, že jsem nepřijela, že jsem nebyla dost milá, že jsem se dost nebavila, že jsem se dost nevěnovala, že že že.

Mám strach, že neumím mluvit na veřejnosti, že říkám ve společnosti kraviny, že nevím věci, které bych vědět měla.

Asi by toho bylo ještě víc, z čeho mám strach a v čem jsem tolik nejistá.

Samozřejmě že malinko přeháním. Naučila jsem se totiž se svými pochybnostmi žít, přehazovat přes ně deku, aspoň trochu je ukrývat a předstírat, že neexistují. Když ono to s těmi potvorami vždycky ale dělat nejde. Jejich osten občas vykoukne.

Na mindráky se zadělává v dětství a dospívání. Nevinné věty typu ty máš velkej zadek, startují patologické hubnutí, konstatování, ten tvůj kluk má divný nohy nebo vypoulený oči, zasívají toxické myšlenky, že je to vlastně moje chyba, protože si neumím najít někoho s normálníma nohama a očima, výkřiky všem chlapům jde jen o to jedno a já bych mu tohle zatrhla, probouzejí nedůvěru a postrkují nás po cestě, na které se máme stát hysterickou stíhačkou.

Neházím vinu na rodiče, jedou v tom s námi, protože i oni nejspíš slýchávali něco, co jim krapet pokřivilo nahlížení na svět.

Neohlížím se do minulosti, důležité je teď. 

A teď můžeme prostě a jednoduše říkat svým dětem, jste krásné a jiné a my to respektujeme.

Fotka od Alexas_Fotos z Pixabay