Domácí blbnutí

Blbnu. Jak se to projevuje?

Mluvím s tiskárnou. Včera jsem na ni dokonce křičela: A co že ti dochází červená?! Víš, co všechno dochází mně? Koukej tisknout a neštvi mě! To poslední jsem řekla trochu jinak.

Na chvíli mě uklidnilo, když jsem na konci mailu četla sdělení: Bez virů.

Hubuju koucoury za to, že nedojídají.

Napadlo mě, že by rodiče pohádkové Růženky měli vědět o zákazu sdružování nad dvě osoby. Měli by konečně fajn výmluvu pro třetí sudičku.

Zadělala jsem na sto koblih. Když jsem viděla tu pohromu, dala jsem půlku těsta zmrznout. Do umělohmotný krabičky. Jsem zvědavá, kdo ho z ní dostane.

Směju se jako blázen vlastnímu překlepu, do umělohmotný kravičky.

Včera jsem si pustila televizní film, jehož název začíná slovy Inga Lindstrom. Mělo mě to varovat. Fakt to nebyly Děti z Bullerbynu.

Zpívám si s hudebním televizním kanálem. Ne, Šlágr to není, ale je fakt, že rap taky nesnáším. Až na mněěěsýýýýc.

Miluju reklamu na Starobrno, obzvlášť konec, kde říkají: A odkud vy jste - z Prahy - to nevadí.

Vyprala jsem piknikovou deku na devadesát a z hliníkové folie se stal igelit.

Jsem za to blbnutí ráda. V těžký době je s ním trochu veselejc.