Dokud se žije

Na chvíli jsem se odmlčela. Byla to jízda. Rudý oko, bolavá čelist, rozhoupanej žaludek. No kdo to takhle za sebou má? Pokud bych ve všem viděla znamení, tiše bych si skuhrala, že starý rány vylézají na povrch, aby zase mohly štvát. Anebo - když pojedu na optimistický vlně - aby se vybouřily a zahojily.

Anebo se to prostě jen tak sešlo, protože tohle se stává.

Když poleháváte doma se všemi těmi neduhy, ledacos vás napadne.

Třeba jak si člověk neváží času, kdy mu nic není. frfňá a na všem hledá mouchy. Blbec. Jako když v létě nadávám, když musím někam jet, že je zácpa, děravý silnice, vedro, blabla a pak v zimě na ledu a sněhu vzpomínám na parádní letní jízdu.

Že psát předem životní scénáře je pitomost. Jak se říká, když chceš pánaboha rozesmát, prozraď mu svý plány.

Že je někdy potřeba slevit. Jo, nepůjdu na kafe, na který jsem se těšila a nezúčastním se akce, na kterou jsem si s nadšením malý holky, co má bejt chvíli za princeznu, sháněla šaty. Protože, pardon, zvracejte si do kabelky, aby to nikdo neviděl. Nejde to a jestli jo, tak se budu živit jako eskamotér.

Že stejně jsou v životě nejdůležitější spokojený děti. Rodina, samozřejmě. A taky práce, nad kterou radostí tleskáte jako kluk, co objeví pod vánočním stromečkem oranžovou tatrovku místo slušivého svrchníčku.

Že milovat člověk může, přestože to není happily ever after, dokonce ani happily.

Že dokud se žije, pořád je čas.

Fotka od Alexandra_Koch z Pixabay